Jelikož jsem delší dobu nedisponoval internetem, nemohl jsem na web nic kloudného přidat. Proto dnes postuji takovou malou chuťovku 
. Jedná se o krátkou povídku připravenou pro přednes na seminář rétoriky. Děj povídky je zasazen do postapokalyptické Prahy a někomu by se při čtení mohla vybavit jistá spojitost se hrou Fall Out. Ano, námět a nápady jsem čerpal nejen z této legendární hry, ale také například z knihy Metro 2033. Vzhledem k tomu, že jsem povídku musel napsat za čtyři hodiny, tak mi tyto zdroje dosti usnadnily práci, proto je také popi poněkud strohý. Pokud by se vám náhodou povídka ne/líbila, okomentujte prosím.
Nečekané spojenectví
Konečně jsem se vyškrábal ze stanice metra Vltavská. Jasná obloha mi poskytla pohled na válkou zpustošenou Prahu. Na chvíli se nechám unášet představou, jak mohlo tohle město vypadat před válkou – krásné budovy z různých období historie. Lidé na ulici, kteří jsou neustále zamyšlení a někam spěchají. Tramvaje, autobusy a automobily na atomový pohon. Řidiči, kteří uvázli v kolabující dopravě ranní špičky. Mladá žena venčící svého malého čtyřnohého domácího mazlíčka. Pár školáků běžících k metru, nebo usmívající se pán, který vesele rozdává noviny… Takový život zde byl prý vidět před válkou. Politická situace ve světě byla však tak vypjatá, že stačilo prohodit pár tvrdých slov, učinit rozhodnutí, a po dvou hodinách se svět ponořil do temnoty. Atomová energie nalezla své druhé já. Po pádu bomb na všechna strategická místa přežily jen malé hrstky lidí, kteří se ukryli na několik desítek let do bunkrů nebo do metra. Ti, kteří to štěstí neměli, postupem času zmutovali, nebo umřeli na následky radioaktivity. Dnes tu máme pouze trosky a vzpomínky ve vyprávěních či výjimečně v kronikách.
Z představ mě vytrhl zmateně pobíhající zmutovaný krtkopotkan. V zubech svíral kousky čehosi, co zřejmě mělo být její snídaně, takže na mě nezaútočil. Prošel jsem kolem opuštěného kiosku a vydal se směrem k technickému muzeu. Měl bych zkontrolovat zásoby munice. Muzeum by sice mělo být podle zdrojů opuštěné, ale není vyloučeno, že si tam pár mutantů nedalo dostaveníčko. Zbývá mi tři a půl zásobníku a nějaké výbušniny. Cesta bývalými tunely metra mě vyšla pěkně draho, ale bylo to pořád menší riziko, než kdybych šel po povrchu kolem tábora mutantů. Celkem mě můj podzemní výlet stál dva a půl zásobníku nábojů a jeden tříštivý granát. Co se dá dělat, plazící se kentauři se třema rukama jsou pěkný potvory. Jakmile se na někoho pověsí, už ho nepřestanou sledovat.
Jsou tomu už dva dny, co mi díky mé dobré pověsti nabídl jistý šéf místní rádiové stanice solidní práci, jmenuje se Žlutý pes, každý ho tu zná. Jedná se o zapojení satelitu na věž u toho, co zbylo z bývalých letenských sadů, a musím to stihnout do dnešních osmi hodin večer. Pokud se mi úkol nepodaří dokončit včas, přijdu o polovinu výplaty. Když mi práci nabízel, chtěl jsem prvně odmítnout, protože bylo jasné, že potřebný průchod územím, které je střeženo, je prakticky nemožný a obejít ho by trvalo nejméně další tři dny navíc. Pak mi ale ukázal plány aktuálně průchozích chodeb pražského metra a naplánoval poměrně kratší, méně šílenou cestu. Postavil přede mě bednu plnou nábojů a řekl, že budu mít dvojnásobek, pokud satelit stihnu připojit do uvedeného času. Dvě bedny nábojů se odmítají těžko. Takové množství nábojnic by mi obstaralo jídlo na minimálně dva měsíce a ještě by mi zbylo na nový zaměřovač pro pušku. Nabídku jsem tedy nakonec přijal. Pokud mi plnění úkolu půjde tak rychle, jako doposud, stihnu si dnes ještě dát své oblíbené krysí párky u Boba a mohl bych také trochu popít s přáteli.
Na chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal jsem se do ticha, které by se dalo krájet, ticho znamení klid a jistotu. Když jde člověk podzemními chodbami, není tam ani zdaleka takové ticho, jak by se mohlo zdát. Přešel jsem po silnici a zabočil z ulice Janovského na Kostelní, ta mě dovede až k muzeu. Naštěstí jsem zatím nepotkal žádného supermutanta. Horší to bude večer, až se budou vracet z lovu. Přes den stačí, když si člověk dává pozor na vyvýšená místa, nedávno se totiž mutantům podařilo přepadnout tábor u Karlova mostu a odnést si box plný pušek, takže obecně není doporučeno chodit prostředkem ulice. Při průchodu ulicí je jasné, že se zde nedávno musel odehrát poměrně velký souboj. Díry ve zdech a desítky poházených nábojnic vypovídají o použití střelných zbraní. Kousek opodál nalézám i vybité energetické zásobníky. To není dobré. Že by sem zavítala Konkláve? To musí být opravdu něco výjimečného, že je to donutilo vytáhnout jejich smradlavé paty z moderních krytů. Pro mě to ale znamená značnou komplikaci, není dobré plést se Konkláve do cesty. Zrychluji svůj krok a pokračuji směrem k muzeu. Už vidím roh budovy. Budova muzea zůstala v této oblasti jako jedna z mála stát neporušená. Rychlým pohledem kontroluji okolí. Prostor před vstupní halou vypadá čistě, přesto však preventivně tasím svůj kalašnikov a pevně jej svírám v rukou. Pokračuji ke dveřím. Předám kalašnikov do pravé ruky a levou zkusím zmáčknout kliku. Jsou otevřené. Vcházím dovnitř. Chvíli nic nevidím, protože ve vstupní hale je značná tma. Postupně se mi vrací zrak a přede mnou získávají tvar staré a zaprášené výstavní exponáty. Podle plánku, který jsem dostal, by se měla družice se satelitem nacházet ve druhém patře, na jižním konci. Najednou jsem zaslechl divné, nervy drásající škrábavé zvuky. Zřejmě přicházejí ze záchodů, asi to bude nějaký ghůl. Budu se muset chovat tiše, zrovna teď nestojím o žádné problémy. Pokračuji po schodech do druhého patra a opatrně našlapuji. Místy jsou totiž schody dosti rezavé, nebo zde výplň úplně chybí. Natahuji nohu na poslední schod a vytahuji se pomocí zábradlí nahoru. Konečně. Postupně procházím všechny místnosti druhého patra na jižní straně. Místnost s družicí bude zřejmě úplně na konci. Najednou se zastavím, mám nějaký divný pocit. Cosi se ke mně zepředu s klapavými zvuky blíží. Odjišťuji kalašnikov a pálím před sebe. Smůla, že je tu taková tma. Cosi mě zezadu chytá za nohy a já se kácím na zem. Snažím se bránit, ale postava, která je nade mnou, má citelně vyšší sílu, než jakou by byl schopen vyvinout normální člověk. Musí to být někdo v energozbroji s posilovači, protože nemá tak velkou postavu jako supermutant. Pokouším se z posledních sil vzdorovat, ale pak mě postava praští do hlavy a mé tělo přestává poslouchat.
Probouzím se v příjemně osvětlené malé místnosti na židli. Nejsem nijak připoutaný a mám u sebe všechny věci kromě zbraní. Příšerně mě bolí hlava. Do místnosti vchází postava ve zbroji konkláve bez helmy. Já to tušil! Ale proč jsem musel přijít do křížku s konkláve zrovna já?
„Vítej v našem úkrytu, Petře. Dlouho jsme tě hledali. Dáme si něco k pití?“ Muž s ruským přízvukem, tváří s tvrdými rysy ve tváři a dlouhými hnědými vlasy se na mě usmál, přisunul si druhou židli a postavil mezi nás stolek s dvěma skleničkami a lahví s čirou tekutinou. Do každé skleničky nalil trochu tekutiny z lahve a posadil se přede mě.
„Dovol mi, abych se ti přestavil. Jmenuji se Vasil a zastupuji Prezidenta obnoveného evropského státu. Pan Prezident má o tebe velký zájem. Říkal, že bys mu mohl pomoci v jisté záležitosti. Prý máš výjimečné schopnosti. “
„Co to je ksakru za blbost? A odkud vůbec znáš moje jméno?!“ vyskočil jsem ze židle.
„Uklidni se prosím, přicházíme s nabídkou. Pokud ji přijmeš, získáš tak nejen naše spojenectví, ale takové bohatství, které bys neviděl za celý svůj život. Taková šance se nenaskytne každému. A omlouváme se za tu ránu do hlavy, bylo to třeba v zájmu naší bezpečnosti.“ Opět jsem se usadil a přemýšlím. Spojenectví, k tomu navíc tučná odměna, co dohnalo Konkláve k tomu, aby prosili řadového lovce o pomoc? Musím to zjistit. Vypadá to, že bych mohl i odmítnout.
„O co jde?“, ptám se. Na Vasilově tváři se opět objevil mírný usměv.
„Slyšel jsi něco o Bratrstvu oceli?“
„Ti kašpaři, co všem cpou svojí šílenou ideologii a prodávají suroviny vždy nad cenou?“
„Ano, přesně ti. Mám takový pocit, že jsi neslyšel o jejich urputné snaze ovládnout všechny místní trhy, zabavit všechny zbraně, zahubit mutanty a nakonec udělat z lidí stroje pro produkci surovin vlastní potřeby?“ To snad ne, oni chtějí opravdu ovládnout trhy se zbraněmi a udělat si z lidí otroky pro vlastní farmy!
„Dokonce už začali najímat odpadlíky a útočit na tábory ve městě. Včera ráno to odnesly dva tábory na Jižní části a jeden tábor na letišti, takže už mají i minomety.“ Na Vasilově tváři se nedal přehlédnout pohrdavý výraz, zřejmě se tábory vzdali bez boje.
„Ale k věci, Prezident říká, že máš skvělé konexe v bratrstvu, mohl bys jim tam udělat trochu pořádek, stačilo by zničit jejich řídící středisko, to by je mělo zase na nějaký čas zabavit. To by byl tvůj první úkol. Cílem celé akce by bylo zničit Bratrstvo oceli. Co se týká odměny, dostaneš, co si budeš přát a k tomu sto nábojů na den.“ Tahle nabídka začíná vypadat opravdu lákavě, pořád lepší než druhořadé zakázky od bezvýznamných lidí.
„Dobře, obchod přijímám, ale mám jednu podmínku.“
„Nuže, sem s ní?“
„Chtěl bych si promluvit s Prezidentem.“
Vasil se na chvíli zamyslel, ale pak se spokojeně usmál.
„Dobrá, to by se snad dalo zařídit.“
Perfektní!
„V tom případě mi nic nebrání začít.“
„To rád slyším, vypadáš na celkem fajn člověka, obchod je tedy uzavřen, vítej mezi námi, Petře! Připijme si na náš obchod! A Petře, pamatuj – válka, válka se nikdy nezmění.“
.
